Kolik máte ve svém okolí pravých přátel? Lidí, kterým důvěřujete a máte je opravdu rádi?
Pomluvili jste je někdy? Řekli o jejich interních věcech někomu jinému? Ano, a proč?
Mluvení o ostatních za jejich zády se může zdát nevinné. Ulevíte tíze tajemství, pohřejete ego, podělíte se o senzaci a jede se dál. Nic se neděje, dokud to nepraskne.
Pak si uvědímíte, že nechcete, aby se to, co jste řekli kdy doneslo k onomu člověku. Nemusí to být nutně nějaká zlá pomluva, proč ale posílát dál informace z "druhé ruky"? Ona řekla té, že tamta udělala to a to a já to řeknu téhle.
Jak je možné, že když se nás nějaká informace dotkne natolik, že máme touhu ji řešit a sdílet, obrátíme se často na zcela nepovalanou osobu místo té, které se celá věc týká? Každý máme o tom onom člověku jistě jiné mínění, co nám ale brání jej plně vyjevit a stát si za ním? Říkat věci narovinu. Čestně. Není to vůbec jednoduché, žádá si to ale jistou dávku sebědůvěry a zopovědnosti.
Líbí se vám, když o vás někdo mluví za vašimi zády? V dnešní provázané společnosti je jasné, že není možné a ani žádoucí držet veškeré hovory mezi čtyřma očima. Bavíme se o jiných, občas si ulevíme a postěžujeme na něčí účet, ale měli bychom mít na paměti, že jsme stoprocentně zodpovědní, za to jak myslíme a co říkáme. Pokud si za něčím opravdu nestojíme a nedokážeme to danému člověku říct do očí, proč to říkáme nahlas?
Každý jedeme na sebe. Máme spoustu asertivních práv a výhod, nepřeberné možnosti voleb. Ale právě schopnost ctění sociálních vazeb, které jsme si vzájemně vytvořili ukazuje náš charakter. To, jak působíme na ostatní a vypadáme sami před sebou. Každý jsme zodpovědný za sebe a své volby. Přestože máme každý vlastní život a jistá dávka sobeckosti je potřeba, každý chceme být principielně částí celku. Mít vedle sebe někoho, kdo nám rozumí, nebo se alespoň snaží a je nám čímkoli blízký. Máme právo vztahy budovat a ukončovat.
Lhala bych, kdybych řekla že neprohodím pár slov na účet ostatních. Zahřeje to přeci ego a dá vám to na chvíli pocit, že jste lepší než ostatní. Nic se ale nevyrovná pocitu, kdy se cítíte být lepší sami před sebou. Nejste povinni všem říkat všechno, nebo všechno držet pod pokličkou. Protože právě informace můžeme považovat za nejsilnější zbraň, používejme je tak, abychom sami sobě dokázali zpříma podívat do očí a věděli, že to, co říkáme, je čisté.
Je jaro. Očistěme sami sebe, svoje činy a slova. Začněme nanovo, bez klepů a pomluv, tíhy cizích tajemství. Uleví se nám.
