Žijeme :D

03.01.2015 22:22

Páni, tři měsíce od poslední aktualizace. Ne, že bych se nesnažila udělat nějakou už dříve - snažila a hned několikrát, ale nějak jsem nikdy nechytila slinu a po pár řádcích to zabalila. Třeba to tentokrát klapne :D Ano, i já jsem sdílení většiny "psích" informací přesunula na Facebook a trochu na ty své milé webovky kašlu, ale třeba to zase začnu pomalu napravovat. :D Už jsem nasála atmosféru nového roku a nových příležitostí, 

a tak se mi moc nechce vracet k bilancování a přemýšlení o tom uplynulém, ač byl velmi úspěšný nejen po "agilitní" stránce. Byl to rok, který mě znovu přivedl k sobě sama, ukázal mi, že vše má svůj řád a že je možné mít a dokázat úplně cokoli, i když se třeba zdá, že k tomu nic nespěje. Naučil mě riskovat a nebát se. Věřit si.

A snad právě proto jsem po šesti letech vyhrála svůj boj nad artritidou, ačkoli k vyléčení nebyla velká naděje. Jsem přesvědčená, že každá nemoc pramení z psychiky, duše, a proto každý příčinu své nemoci dokáže vyléčit sám. Pokud bude věřit sobě, svému tělu a intuici. Stačí jen najít tu správnou vlnu a napojit se. Vážně to funguje. :) Ale aby nám tu netěžkla atmosféra, mohli bychom se přeci jen mrknout na to, co nám rok 2014 přinesl na poli agility, no ne? :D :)

S Ájou jsme se začaly stávat sehranějším týmem a Endy byl ve svých devíti letech na vrcholu kariéry. Svět mě přesvědčil, že zázraky se ději a přání se plní, pokud v ně věříte celou svou bytostí. Ája se tak díky nějaké vyšší síle podívala na European Open Junior, přestože jsme úplně projely kvalifikační závody. Na těch zase zaperlil 

Endík, který se bez problému kvalifikoval ze třetího místa. Itálie byla ve znamení zdánlivé smůly, ale s odstupem času to vidím jako jedno obrovskou a cennou zkušenost. Ája doběhla 3 ze čtyř běhů. V openu družstev s nejlepším časem mezi 182 small + medium týmy. Open jednotlivců jsme doběhly s jednou nešťastnou zónou na kladině v nejlepším čase na 12. místě. Jumping jednotlivců dokončila Ája na 4. místě, následoval ji Endy na 6. místě s časem pomalejším pouze o 1,5s! Endy doběhl 4/4 běhů, tři z toho čistě. 

Se svým družstvem se v jumpingu umístil na 3. místě mezi 46 družstvy z celého světa. V bězích družstev se mezi 182 psy umístil na 10. místě v openu a na 15. místě v jumpingu s postupovou rychlostí 5,05m/s :))  Video všech běhů najdete TADY. S Endym jsme si svůj poslední rok mezi juniory velmi užívali:) Na regionálních mládežníckých soutěžích nasazoval nejlepší časy, přesto nás o vítězství na důležitých závodech hned dvakrát připravila shozená laťka. Za sezónu shodil všeho všudy přesně tři. :D Endík ale neperlil jen mezi juniory na 1. kvalifikačních závodech do reprezentace jsme předvedli 3 čisté běhy ze 4, vždy do 10. místa, zároveň jsme "posbírali" spoustu bedýnek z regionálních závodů. Zlatým hřebem naší sezóny bylo MČR mládeže, na které jsme vyráželi s ambicemi, jak do družstev, tak do jednotlivců. Endíček můj milovaný zaválel - dosprintoval si pro 3. místo v jumpingu, což byla naprosto perfektní startovací pozice do finále. To jsme zaběhli s nervy na pochodu, ale čistě a stali se tak VÍCEMISTRY ČR mládeže. S družstvem Swag'n'Swing (Juřicová, Psotková, Převrátilová) jsme vyhráli jumping družstev a v součtech nám to dalo na titul MISTRŮ ČR mládeže:) Nesmím ale zapomenout ani na Áju, která zazářila a ukázala, co v ní je. Doběhla 3 ze čtyř běhů. V družstvech v každém běhu po jedné chybce - 1x odmínutí (pomalý handler) a 1x shozená poslední laťka (pomalý handler) :D 

V jumpingu jednotlivců ji sice "spolkl" tunel na konci trati, což znamenalo diskvalifikaci, ale v openu jsme zabojovaly a přes zdánlivě nevyřešitelné trable hned na třetí překážce jsme celou trať ustály, zaběhly ji čistě a vyhrály! :) A aby toho nebylo málo, s naším družstvem Keep calm and feel adrenalin (Sahaj, Pokorná, Snášilová) jsme vyhráli open družstev. Pro mě jako handlera to tak znamenalo umístění ve všech hodnocených bězích (3x 1. místo, 1x 3. místo) a zisk titulu v obou možných kategorií. Prostě neuvěřitelný víkend. 

S Ájinkou nám to jde snad stále lépe, ve většině tratí nás stojí diskvalifikaci můj nepřesný handling, ale snažím se: D :) Video všech natočených běhů ZDE. :)


Přikládám taky Áji "Best of 2014 video", stojí určitě za to. Pro Endíkovy příznivce je tu taky dobrá zpráva - na Endyho videu se pracuje, žádné shrnutí letošního roku se sice nejspíš konat nebude, za to to bude jiná pecka, na kterou se vyplatí počkat! :D :) Členkou našeho TanaricaTeamu je, i když jen externě:), Doris. Už je to nějaký ten pátek, co se vídáme. Doris dozrála z neposedné a nesoustředěné lištičky v neobyčejně pohodového psa nadšeného pro jakoukoli práci, je radost s ní cokoli dělat. Na agility place se sice jen občas mihneme, přesto jsem se s ní rozhodla trochu experimentovat a začaly jsme trénovat sbíhané zóny. Nebylo to úplně jednoduché, ale kousek z výsledku najdete tady. 

Pokud chcete být upozorněni na naše nová videa, stačí se stát odběratelem našeho YouTube kanálu:) (jo, naučila jsem si hrát s hypertextovými odkazy :D :D) Samozřejmě se můj život netočí jen kolem agility, možná tu něco přibyde časem, vzhledem k tomu, že mě čeká maturita a přijímačky na VŠ a všechny ty hlouposti kolem :D

A vidíte to - chtěla jsem se tolik soustředit na nový rok, až jsem skoro zapomněla zmínit novou sekci na našich stránkách – TRÉNINKY. Pokud byste se rádi sblížili se svým psem, chcete poradit s výchovou, motivací, máte doma „neposlušného“ psa a chcete to změnit, rádi byste se věnovali agility, nebo cokoli dalšího – neváhejte mě kontaktovat. Individuální přístup a pohoda samozřejmostí:))
A závěr snad jen..

Hodně štěstí a zdraví v novém roce! Ať Vám přinese jen samou radost a spoustu pozitivní energie:)


 

Zpět

Novinky

Cesta tam a zase zpátky

04.04.2014 21:16

Mám nějakou sdílnou náladu, a protože pořád nejsem schopná dokončit jeden článek (který se tu doufám brzy objeví), rozhodla jsem si sem zase trochu vylít srdce. :D
     Minulý týden byl ve znamení zvládání nezdaru. S některými věcmi jsem se poprala lépe, s některými hůře, ale „velká sobotní akce“, byla trochu dodělávka i na mě. :D A jak to všechno začalo? Vlastně docela nevinně. Možná už někdy v lednu, únoru, jsem se s Ájou hlásila na intenzivku k Pétě Častové do Prahy. Termín se rychle blížil, pozdnější platba byla omluvena, a my s Ájou se mohly těšit na fajn výlet.
      Protože není čas ztrácet čas, a v sobotu jsme měli běhat až od tří, rozhodla jsem se na dopoledne vzít ještě Doris ven. Na přesun k autobusu jsme pak měli něco kolem tři čtvrtě hodiny. Katka nás hodila domů, takže časově jsme na tom byli skvěle. Prozřetelně jsem si den předtím sbalila všechny věci, poctivě udělala sváču a našla si PŘESNÉ místo konání. Nic mě nemohlo překvapit. :D
      První věc mě překvapila hned na autobusáku – prostě tam stálo piano. Nejsem žádný virtuóz a můj repertoár je opravdu hodně chudý, ale bylo to fajn zpestření.  Zahráli si i nějací další kolemjdoucí (a to byli teda jiní machři, no O:-)  :D ). Bylo celé takové milé a fajn. Cesta do Prahy už potom ubíhala rychle, pěkně jsme stihly metro a frčely si to směr Anděl. Tady přichází první zajímavá (a trochu smradlavá) příhoda. V metru jsem potkala už spoustu divných lidí, ale zarostlá, ušmudlaná bezdomovkyně v roztrhaném zimním kabátě, ze které táhly odpadky snad na kilometry daleko, a která si přisedla bez okolků ke mně - jednou rukou do sebe klopila pivo z pomačkané, prázdné plechovky a druhou rukou si dělala dobře, ta patřila vážně k topce… Ráda bych řekla, že jsem se zhluboka nadechla a snažila se to přetrpět – trpěla jsem dost, ale dýchat jsem se snažila minimálně. Chuťovka pěkně na začátek, ale asi nutná psychická příprava na to, co mělo přijít. :D
     Dojely jsme na  Anděl  a zbývalo najít tramvaj, která nás měla dovézt ke cvičáku. Doma jsem si velmi PEČLIVĚ zjišťovala, na kterou stranu se musím dát, abych našla tu SPRÁVNOU tramvaj. Naštěstí tu byly ty důmyslné ukazatele, které na mě křičely „Tram“ a urputně mě hnaly ve směru jejich šipek přesně tam, kam jsem nechtěla. Místo „devítky“, jsme tedy sedly na „sedmičku“ a svezly se dvě zastávky zpátky, abychom se nakonec dostaly někam, kde nějaká „devítka“ vůbec nestaví. Na přesun ke cvičáku jsme měly přesně půl hodiny, což by bývalo krásně vyšlo, kdybychom našly tu správnou tramvaj o něco rychleji. No, trochu jsme se poptaly a během chvilky našly tu slavnou „devítku“, která zrovinka přijížděla. Protože nebyl žádný čas na zbyt, přiskočila jsme k prvnímu člověku, kterého jsem potkala a ptala se, jestli tahle tramvaj jede k Motolu. Rázně přikývl, a my se na poslední chvíli vtěsnaly do vagónu. Pro jistotu jsem se ale zeptala paní mačkající se vedle mě, jakým směrem to vlastně jedu. Určitě Vás nepřekvapí, že přesně tím obráceným. Tentokrát jsem se opravdu zhluboka nadechla, vystoupila, přešla na druhou stranu ulice a čekala na tu „správnou devítku“. Ta přijela za chvilku, a i když to vypadalo na skluz, pět minut se snad přežije, ne? :D Sedly jsme si a já pečlivě hlídala zastávky. Podle toho, co jsem zjistila, jsme měly vystoupit na zastávce Hlušičkova a pak najít cvičák OSA Panda Praha – hned za jakýmsi Code barem. (Ano, vy z Vás, co jste tam už někdy trénovali, možná tušíte, kde nastane chyba :D :D.) Po vystoupení nebylo po žádném psím cvičišti ani stopy. Všude jen beton, sídliště a jedna mateřská škola. Ptala jsme se tedy znovu, tentokrát ale nikdo nevěděl. Pár lidí říkalo, že „ví o něčem v Motole“ a máchalo směrem, odkud jsme přijely. Nakonec jsem narazila na nějaké „pandí“ ukazatele a vydala se po šipkách. Ty mě dovedly ke dveřím s nápisem „RHB Panda Praha“, a já si říkala, že tohle musí být zlý sen.  Snažila jsem se nepanikařit, Ája byla totiž docela v pohodě, a že chodíme pořád tam a zpátky, ji nepřišlo divné. Přemýšlela jsem, kdo by mi mohl poradit a navést nás. Rázem mi to sepnulo a vytáčela jsem číslo Denči Sommerové a modlila se. Ta to ale nebrala a čas velmi rychle utíkal. Když jsem vytočila další číslo – tentokrát to, které patří Renče Mandové – bylo čtvrt na čtyři. Naštěstí mám ale kolem sebe úžasné lidi, kteří pomůžou, když je třeba, ještě jednou díky:))
Dozvěděla jsem se, že jsem skutečně na úplně jiném místě, ale není to tak hrozné – stačí se vrátit asi o čtyři zastávky zpět (naší oblíbenou devítkou) a odtud už jen stačí najít jakýsi kemp a cvičák. Tady zasáhla Denča, se kterou jsme se nakonec spojily: D Nejdřív jsme musely vyřešit, na které straně to vlastně stojím, a kterých „pár“ schodů je těch pravých. Domluvit se na tom, že autoservis není hospoda (jak jsem si myslela: D), a že je cvičák skutečně „v kempu“, ale nakonec mě bezpečně dovedla na místo. Sice jsme si s Ájou ukrojily 45 minut z tréninku, ale nakonec jsme se dostaly, kam jsme potřebovaly, a to byla ta největší výhra dne. :D K našemu běhání už asi jen hodně ve zkratce. Nechci to svádět na nervy z cestování – Ája by prostě měla zatáčet a já se při běhání nekrčit a vést, ale… :D Potrénovaly jsme aspoň v jiném prostředí, načerpaly užitečné rady, na kterých budeme pracovat… a uvidíme. Trénink s Peťou určitě doporučuju:))

Zpátky už to naštěstí nebylo tak kritické. V pořádku jsme se dostaly na Černý most, snědly poslední zásoby svačiny, nastoupily do autobusu a zničeně se nechaly odvézt do Boleslavi. Mě sice trošku držel smutek, ale byla jsem ráda, že jsme spolu tak pěkně zvládly všechny ty horlivé přesuny. :D :)

Cestování zdar!

Všechny články
<< 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>