Onyx Diamond z Altheyrosei
"Endy"

  • * 6.7. 2005
  • pudl
  • nechovný (dědičný kryptorchismus)
  • 37,5cm
  • chovatel: RNDr. Božena Ovesná, Kladno
    matka: Tracy Noire z Altheyrosei, otec: Honey Mickey z Altheyrosei
  • majitel: Sabina Šťastná, Mladá Boleslav
     
  • A1, A2, A3
  • Člen národní juniorské reprezentace 2011, 2013, 2014
  • Kvalifikace na Mistrovství ČR 2012, 2013, 2014
  • Kvalifikace na Mistrovství ČR mládeže 2010, 2011, 2012, 2013, 2014
  • Mistrovství ČR pudlů 2011
    1. místo jumping jednotlivců
    4.místo agility jednotlivců
    1.místo ve finále, Mistr ČR pudlů
  • Mezinárodní mistrovství juniorů 2011, Maďarsko
    2.místo v agility jednotlivců
    6.místo v jumpingu jednotlivců
    2. místo v součtu, Vicemistr v jednotlivcích
  • Mistrovství ČR mládeže 2011, Praha
    1.místo v agility družstev
    5.místo v agility jednotlivců
    6.místo v jumpingu jednotlivců
    3.místo v součtu, II. Vicemistr ČR v jednotlivcích
  • Mistrovství ČR mládeže 2012, Litoměřice
    3.místo v jumpingu jednotlivců
    1.místo v jumpingu družstev
    2.místo v agility družstev
    1.místo v součtu, Mistr ČR v družstvech 2012
  • European Open Junior 2013, Švýcarsko
    12.místo v součtu jednotlivců
  • Mistrovství ČR 2013, Sázava
    5.místo v součtu jednotlivců
  • TOP INDOOR CUP 2013, Liberec
    5.místo v agility, kvalifikace do finále
    2.místo ve finále
  • European Open Junior 2014, Itálie
    3.místo v agility družstev
    6.místo v jumpingu jednotlivců
  • Mistrovství ČR mládeže 2014, Litoměřice
    3.místo v jumpingu jednotlivců
    7.místo v agility jednotlivců
    2.místo v součtu, Vicemistr ČR mládeže v jednotlivcích
    1.místo v jumpingu družstev
    4.místo v agility družstev
    1.místo v součtu, Mistr ČR mládeže ve družstvech
  • Mistrovství ČR pudlů 2015, Skochovice
    2. místo jumping jednotlivců, Vícemistr ČR pudlů

Endík je kapitola sama o sobě. Ušli jsme spolu velmi dlouhou cestu, která ale přinesla své ovoce. Endy je od přírody velmi náladový, má svou hlavu a dlouho přemýšlí, co je pro něj opravdu výhodné. Jakákoli spolupráce s ním tedy obnáší spoustu trpělivosti a chladnou hlavu. Zbožňuje, když se mu něco podaří vymyslet, to je na sebe pak náležité hrdý. Když se mu něco nelíbí nebo se zkrátka rozhodne, že něco dělat nebude, je s ním těžké pořízení a svou nelibost umí dát velmi dobře najevo. Myslím ale, že po těch letech jsme se spolu naučili vycházet a pohodově žít, snažím se respektovat jeho osobní prostor a věnovat pozornost veškerým možným signálům.
Endy je velmi složitá osobnost. Často není lehké přesvědčit ho, že to, chcete právě vy, je zaručeně to nejlepší. Když se to ale podaří, stojí to vážně za to. :)

Jak jsme se k sobě ale dostali? Pejska jsem si přála odmalička. Vehementně jsem prosila rodiče, aby mi nějaké to štěňátko pořídili, byli ale neoblomní. Pes do domu nesměl. Jednoho dne se nademnou ale babička slitovala a pořídila "si" Endyho.

Byla to taková naše malá úmluva. Já nemohla mít psa doma, ona se zase ráda o někoho starala a chyběly jí procházky. Bydlíme pár minut od sebe, takže to bylo původně vymyšleno tak, že Endík bude bydlet s ní a dědou a já za ním budu co nejčastěji chodit. Nikdy to ale vlastně nebyl můj pes. Babička s dědou výchově moc nedali, a tak si Endík začal dělat, co se mu zlíbilo. Já s ním chodila ven, hrála sis ním, ale tím to pro něj začínalo a končilo. Žádný výjimečný vztah mezi námi nebyl. Vůbec mě nerespektoval a neváhal kousnout kdykoli měl pocit, že jsem moc blízko nebo se mu zrovna nechce nic dělat. Byla to dlouhá doba plná slz a zklamání. Někde uvnitř ale bylo světélko naděje, že se jednou vše změní. A já tomu bezmezně věřila. I díky babičce, která mě ve všem podporovala a pomáhala, se to nezdálo tak hrozné a já se naučila užívat si den ode dne. Babička zemřela po dlouhé nemoci 14. února 2007. Babi, nikdy Ti nezapomenu, co jsi pro mě kdy udělala a jakou láskou jsi mě zahrnovala. Doufám, že se máš jen krásně, ať už jsi kdekoli..a že se zase jednou potkáme.
Myslím, že nás to s Edym oba dost změnilo a svým způsobem i stmelilo.
Endy začal víc pobývat u nás doma. Trávili jsme společně více času a o něco se sblížili. K nějakému velkému poutu to ale mělo stále dost daleko.

V jeho třech letech jsme díky velké náhodě objevili agility. Na jaře 2008 jsme začali trénovat u Hanky Kašpárkové v OSA Mladá Boleslav. Začátky byla těžké, Endymu se někdy chtělo, někdy ne a nikdo vlastně nikdy nevěděl, jak to ten den na tréninku dopadne. Pak jsem onemocněla a musela na tři měsíce úplně vynechat tréninky a vlastně veškeré aktivity.
Když jsme se znovu po té dlouhé době postavili na parkur, Endy jakoby se probral a začal běhat mnohem lépe a se skvělým nadšením. I tak jsme trénovali jen jednou za dva týdny, aby se mu cvičení nezprotivilo. Na jaře 2009 jsme se zúčastnili prvních neoficiálních závodů. O rok později jsme stáli na startu oficiálních závodů, kde to nevypadalo příliš slavně. Endy proklusával parkurem, mezitím se stačil třikrát otočit a pozdravit se s rozhodčím, začuchával se a úspěch byl proběhnout parkur bez nějakého jeho "záseku". Ale nevzdávali jsme to. I když...přiznávám, že jsem často myslela na to, že by bylo jednodušší prostě skončit. Tady má velkou zásluhu Hanka, která při mě vždycky stála a nenechala mě to vzdát, ať se situace zdála sebevíc bezvýchodnější.  V jeho pěti letech se nastálo přestěhoval k nám a tím se vše zlomilo.
S postupem času jsem se s Endym stávali lepším a lepším týmem. O rok později se Endy stal mistrem ČR pudlů, vicemistrem Evropy juniorů a II.vicemistrem ČR mládeže, což je téměř neuvěřitelné. Jsem na něj moc pyšná. A také šťastná, že jsme to nevzdali a dokázali dojít tak daleko. Dnes je z něj ten nejlepší pes, jakého jsem si mohla přát.

Endy je opravdu výjimečná bytost. Předal mi obrovské množství zkušeností, naučil mě radovat se z maličkostí a jsem nesmírně šťastná, že ho mám. Raduju se z každé chvíle, kdy jsme spolu. Ať už se brouzdáme v řece, hrajeme si, blbneme s klikrem nebo stojíme na startu důležitého závodu.

Endy, děkuju za vše, co jsi mi ukázal a naučil mě. Žádný jiný pes už nikdy nebude tak skvělý a osobitý jako ty.

Novinky

Cesta tam a zase zpátky

04.04.2014 21:16

Mám nějakou sdílnou náladu, a protože pořád nejsem schopná dokončit jeden článek (který se tu doufám brzy objeví), rozhodla jsem si sem zase trochu vylít srdce. :D
     Minulý týden byl ve znamení zvládání nezdaru. S některými věcmi jsem se poprala lépe, s některými hůře, ale „velká sobotní akce“, byla trochu dodělávka i na mě. :D A jak to všechno začalo? Vlastně docela nevinně. Možná už někdy v lednu, únoru, jsem se s Ájou hlásila na intenzivku k Pétě Častové do Prahy. Termín se rychle blížil, pozdnější platba byla omluvena, a my s Ájou se mohly těšit na fajn výlet.
      Protože není čas ztrácet čas, a v sobotu jsme měli běhat až od tří, rozhodla jsem se na dopoledne vzít ještě Doris ven. Na přesun k autobusu jsme pak měli něco kolem tři čtvrtě hodiny. Katka nás hodila domů, takže časově jsme na tom byli skvěle. Prozřetelně jsem si den předtím sbalila všechny věci, poctivě udělala sváču a našla si PŘESNÉ místo konání. Nic mě nemohlo překvapit. :D
      První věc mě překvapila hned na autobusáku – prostě tam stálo piano. Nejsem žádný virtuóz a můj repertoár je opravdu hodně chudý, ale bylo to fajn zpestření.  Zahráli si i nějací další kolemjdoucí (a to byli teda jiní machři, no O:-)  :D ). Bylo celé takové milé a fajn. Cesta do Prahy už potom ubíhala rychle, pěkně jsme stihly metro a frčely si to směr Anděl. Tady přichází první zajímavá (a trochu smradlavá) příhoda. V metru jsem potkala už spoustu divných lidí, ale zarostlá, ušmudlaná bezdomovkyně v roztrhaném zimním kabátě, ze které táhly odpadky snad na kilometry daleko, a která si přisedla bez okolků ke mně - jednou rukou do sebe klopila pivo z pomačkané, prázdné plechovky a druhou rukou si dělala dobře, ta patřila vážně k topce… Ráda bych řekla, že jsem se zhluboka nadechla a snažila se to přetrpět – trpěla jsem dost, ale dýchat jsem se snažila minimálně. Chuťovka pěkně na začátek, ale asi nutná psychická příprava na to, co mělo přijít. :D
     Dojely jsme na  Anděl  a zbývalo najít tramvaj, která nás měla dovézt ke cvičáku. Doma jsem si velmi PEČLIVĚ zjišťovala, na kterou stranu se musím dát, abych našla tu SPRÁVNOU tramvaj. Naštěstí tu byly ty důmyslné ukazatele, které na mě křičely „Tram“ a urputně mě hnaly ve směru jejich šipek přesně tam, kam jsem nechtěla. Místo „devítky“, jsme tedy sedly na „sedmičku“ a svezly se dvě zastávky zpátky, abychom se nakonec dostaly někam, kde nějaká „devítka“ vůbec nestaví. Na přesun ke cvičáku jsme měly přesně půl hodiny, což by bývalo krásně vyšlo, kdybychom našly tu správnou tramvaj o něco rychleji. No, trochu jsme se poptaly a během chvilky našly tu slavnou „devítku“, která zrovinka přijížděla. Protože nebyl žádný čas na zbyt, přiskočila jsme k prvnímu člověku, kterého jsem potkala a ptala se, jestli tahle tramvaj jede k Motolu. Rázně přikývl, a my se na poslední chvíli vtěsnaly do vagónu. Pro jistotu jsem se ale zeptala paní mačkající se vedle mě, jakým směrem to vlastně jedu. Určitě Vás nepřekvapí, že přesně tím obráceným. Tentokrát jsem se opravdu zhluboka nadechla, vystoupila, přešla na druhou stranu ulice a čekala na tu „správnou devítku“. Ta přijela za chvilku, a i když to vypadalo na skluz, pět minut se snad přežije, ne? :D Sedly jsme si a já pečlivě hlídala zastávky. Podle toho, co jsem zjistila, jsme měly vystoupit na zastávce Hlušičkova a pak najít cvičák OSA Panda Praha – hned za jakýmsi Code barem. (Ano, vy z Vás, co jste tam už někdy trénovali, možná tušíte, kde nastane chyba :D :D.) Po vystoupení nebylo po žádném psím cvičišti ani stopy. Všude jen beton, sídliště a jedna mateřská škola. Ptala jsme se tedy znovu, tentokrát ale nikdo nevěděl. Pár lidí říkalo, že „ví o něčem v Motole“ a máchalo směrem, odkud jsme přijely. Nakonec jsem narazila na nějaké „pandí“ ukazatele a vydala se po šipkách. Ty mě dovedly ke dveřím s nápisem „RHB Panda Praha“, a já si říkala, že tohle musí být zlý sen.  Snažila jsem se nepanikařit, Ája byla totiž docela v pohodě, a že chodíme pořád tam a zpátky, ji nepřišlo divné. Přemýšlela jsem, kdo by mi mohl poradit a navést nás. Rázem mi to sepnulo a vytáčela jsem číslo Denči Sommerové a modlila se. Ta to ale nebrala a čas velmi rychle utíkal. Když jsem vytočila další číslo – tentokrát to, které patří Renče Mandové – bylo čtvrt na čtyři. Naštěstí mám ale kolem sebe úžasné lidi, kteří pomůžou, když je třeba, ještě jednou díky:))
Dozvěděla jsem se, že jsem skutečně na úplně jiném místě, ale není to tak hrozné – stačí se vrátit asi o čtyři zastávky zpět (naší oblíbenou devítkou) a odtud už jen stačí najít jakýsi kemp a cvičák. Tady zasáhla Denča, se kterou jsme se nakonec spojily: D Nejdřív jsme musely vyřešit, na které straně to vlastně stojím, a kterých „pár“ schodů je těch pravých. Domluvit se na tom, že autoservis není hospoda (jak jsem si myslela: D), a že je cvičák skutečně „v kempu“, ale nakonec mě bezpečně dovedla na místo. Sice jsme si s Ájou ukrojily 45 minut z tréninku, ale nakonec jsme se dostaly, kam jsme potřebovaly, a to byla ta největší výhra dne. :D K našemu běhání už asi jen hodně ve zkratce. Nechci to svádět na nervy z cestování – Ája by prostě měla zatáčet a já se při běhání nekrčit a vést, ale… :D Potrénovaly jsme aspoň v jiném prostředí, načerpaly užitečné rady, na kterých budeme pracovat… a uvidíme. Trénink s Peťou určitě doporučuju:))

Zpátky už to naštěstí nebylo tak kritické. V pořádku jsme se dostaly na Černý most, snědly poslední zásoby svačiny, nastoupily do autobusu a zničeně se nechaly odvézt do Boleslavi. Mě sice trošku držel smutek, ale byla jsem ráda, že jsme spolu tak pěkně zvládly všechny ty horlivé přesuny. :D :)

Cestování zdar!

Všechny články
<< 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>