Mám nějakou sdílnou náladu, a protože pořád nejsem schopná dokončit jeden článek (který se tu doufám brzy objeví), rozhodla jsem si sem zase trochu vylít srdce. :D
     Minulý týden byl ve znamení zvládání nezdaru. S některými věcmi jsem se poprala lépe, s některými hůře, ale „velká sobotní akce“, byla trochu dodělávka i na mě. :D A jak to všechno začalo? Vlastně docela nevinně. Možná už někdy v lednu, únoru, jsem se s Ájou hlásila na intenzivku k Pétě Častové do Prahy. Termín se rychle blížil, pozdnější platba byla omluvena, a my s Ájou se mohly těšit na fajn výlet.
      Protože není čas ztrácet čas, a v sobotu jsme měli běhat až od tří, rozhodla jsem se na dopoledne vzít ještě Doris ven. Na přesun k autobusu jsme pak měli něco kolem tři čtvrtě hodiny. Katka nás hodila domů, takže časově jsme na tom byli skvěle. Prozřetelně jsem si den předtím sbalila všechny věci, poctivě udělala sváču a našla si PŘESNÉ místo konání. Nic mě nemohlo překvapit. :D
      První věc mě překvapila hned na autobusáku – prostě tam stálo piano. Nejsem žádný virtuóz a můj repertoár je opravdu hodně chudý, ale bylo to fajn zpestření.  Zahráli si i nějací další kolemjdoucí (a to byli teda jiní machři, no O:-)  :D ). Bylo celé takové milé a fajn. Cesta do Prahy už potom ubíhala rychle, pěkně jsme stihly metro a frčely si to směr Anděl. Tady přichází první zajímavá (a trochu smradlavá) příhoda. V metru jsem potkala už spoustu divných lidí, ale zarostlá, ušmudlaná bezdomovkyně v roztrhaném zimním kabátě, ze které táhly odpadky snad na kilometry daleko, a která si přisedla bez okolků ke mně - jednou rukou do sebe klopila pivo z pomačkané, prázdné plechovky a druhou rukou si dělala dobře, ta patřila vážně k topce… Ráda bych řekla, že jsem se zhluboka nadechla a snažila se to přetrpět – trpěla jsem dost, ale dýchat jsem se snažila minimálně. Chuťovka pěkně na začátek, ale asi nutná psychická příprava na to, co mělo přijít. :D
     Dojely jsme na  Anděl  a zbývalo najít tramvaj, která nás měla dovézt ke cvičáku. Doma jsem si velmi PEČLIVĚ zjišťovala, na kterou stranu se musím dát, abych našla tu SPRÁVNOU tramvaj. Naštěstí tu byly ty důmyslné ukazatele, které na mě křičely „Tram“ a urputně mě hnaly ve směru jejich šipek přesně tam, kam jsem nechtěla. Místo „devítky“, jsme tedy sedly na „sedmičku“ a svezly se dvě zastávky zpátky, abychom se nakonec dostaly někam, kde nějaká „devítka“ vůbec nestaví. Na přesun ke cvičáku jsme měly přesně půl hodiny, což by bývalo krásně vyšlo, kdybychom našly tu správnou tramvaj o něco rychleji. No, trochu jsme se poptaly a během chvilky našly tu slavnou „devítku“, která zrovinka přijížděla. Protože nebyl žádný čas na zbyt, přiskočila jsme k prvnímu člověku, kterého jsem potkala a ptala se, jestli tahle tramvaj jede k Motolu. Rázně přikývl, a my se na poslední chvíli vtěsnaly do vagónu. Pro jistotu jsem se ale zeptala paní mačkající se vedle mě, jakým směrem to vlastně jedu. Určitě Vás nepřekvapí, že přesně tím obráceným. Tentokrát jsem se opravdu zhluboka nadechla, vystoupila, přešla na druhou stranu ulice a čekala na tu „správnou devítku“. Ta přijela za chvilku, a i když to vypadalo na skluz, pět minut se snad přežije, ne? :D Sedly jsme si a já pečlivě hlídala zastávky. Podle toho, co jsem zjistila, jsme měly vystoupit na zastávce Hlušičkova a pak najít cvičák OSA Panda Praha – hned za jakýmsi Code barem. (Ano, vy z Vás, co jste tam už někdy trénovali, možná tušíte, kde nastane chyba :D :D.) Po vystoupení nebylo po žádném psím cvičišti ani stopy. Všude jen beton, sídliště a jedna mateřská škola. Ptala jsme se tedy znovu, tentokrát ale nikdo nevěděl. Pár lidí říkalo, že „ví o něčem v Motole“ a máchalo směrem, odkud jsme přijely. Nakonec jsem narazila na nějaké „pandí“ ukazatele a vydala se po šipkách. Ty mě dovedly ke dveřím s nápisem „RHB Panda Praha“, a já si říkala, že tohle musí být zlý sen.  Snažila jsem se nepanikařit, Ája byla totiž docela v pohodě, a že chodíme pořád tam a zpátky, ji nepřišlo divné. Přemýšlela jsem, kdo by mi mohl poradit a navést nás. Rázem mi to sepnulo a vytáčela jsem číslo Denči Sommerové a modlila se. Ta to ale nebrala a čas velmi rychle utíkal. Když jsem vytočila další číslo – tentokrát to, které patří Renče Mandové – bylo čtvrt na čtyři. Naštěstí mám ale kolem sebe úžasné lidi, kteří pomůžou, když je třeba, ještě jednou díky:))
Dozvěděla jsem se, že jsem skutečně na úplně jiném místě, ale není to tak hrozné – stačí se vrátit asi o čtyři zastávky zpět (naší oblíbenou devítkou) a odtud už jen stačí najít jakýsi kemp a cvičák. Tady zasáhla Denča, se kterou jsme se nakonec spojily: D Nejdřív jsme musely vyřešit, na které straně to vlastně stojím, a kterých „pár“ schodů je těch pravých. Domluvit se na tom, že autoservis není hospoda (jak jsem si myslela: D), a že je cvičák skutečně „v kempu“, ale nakonec mě bezpečně dovedla na místo. Sice jsme si s Ájou ukrojily 45 minut z tréninku, ale nakonec jsme se dostaly, kam jsme potřebovaly, a to byla ta největší výhra dne. :D K našemu běhání už asi jen hodně ve zkratce. Nechci to svádět na nervy z cestování – Ája by prostě měla zatáčet a já se při běhání nekrčit a vést, ale… :D Potrénovaly jsme aspoň v jiném prostředí, načerpaly užitečné rady, na kterých budeme pracovat… a uvidíme. Trénink s Peťou určitě doporučuju:))

Zpátky už to naštěstí nebylo tak kritické. V pořádku jsme se dostaly na Černý most, snědly poslední zásoby svačiny, nastoupily do autobusu a zničeně se nechaly odvézt do Boleslavi. Mě sice trošku držel smutek, ale byla jsem ráda, že jsme spolu tak pěkně zvládly všechny ty horlivé přesuny. :D :)

Cestování zdar!