Dlouho tu nepřibyla žádná aktualizace. Jednak jsem neměla moc času na psaní a jednak…jsem asi taky neměla nějak nic chuť sdělovat. Většinou sem píšu, když mám chuť se o něco dělit, nebo když potřebuju to všechno někam odložit. Poslední dobou ale to bylo spíš z rutiny, vždycky jsem napsala krátký ohled za tím, co děláme, aby to tu nestrádalo, ale nijak mě to nenaplňovalo.
  Mívala jsem psaní moc ráda. Psala jsem hodně a často. A často jsem teď přemýšlela, proč už nepíšu. Občas jsem i hodila pár myšlenek na papír, ale nikdy to nedokončila.  Když se nad tím opravdu zamyslím, zjišťuju, že to není o tom, že bych nechtěla nebo neměla co psát. Zkrátka si na to neumím vyhradit čas. V klidu si sednout, hodit všechno za hlavu a psát. Člověk se u toho náramně zrelaxuje, část myšlenek může odložit, s někým se o ně podělit a ulevit si. Je to uvolňující a osvobozující.
     Když už jsem ale psala, zejména věci do školy nebo i sem na blog, navykla jsem si taky psát to, co jsem si myslela, že bych psát MĚLA, ne to, co jsem chtěla. Myslela jsem si, že všechno přede mnou už bylo řečeno, a že nemám co sdílet. A to bylo špatně.
     Nerada jsem přiznávala své chyby a rozhodně jsem se o ně nechtěla dělit. Tím jsem ale přestávala být upřímná sama k sobě. Nechci, aby byl náš blog plný bezduchého psaní o tom, kam jsme kdy jeli a co jsme tam dělali. Chci, aby to byl můj blog. Náš blog. O tom, kým jsme. Takový, který bude mapovat naše kroky, ať už vpřed nebo vzad. Už jen proto, abych se se s odstupem času mohla podívat zpět a říct si: „Aha, tak takhle to bylo. Dnes už vím, jak to udělat, kde teď najít pomoc.“ Anebo se nostalgicky rozvzpomenout na všechny TY běhy.
     Svět není jen o agility a vyhrávání. O tom, co jsme dělali, co jsme vyhráli, jak trénujeme. To všechno tvoří podstatnou část mého nynějšího života a jsem tak spokojená, ale... Možná příště. Nějak mi to teď nepřijde důležité popisovat. Jen to vědomí, co všechno se stalo, a jak moc mě to naplnilo štěstím, mi stačí. Moje kamarádka Marťa mi totiž nedávno zase připomněla, že je důležité to, co nosím v sobě, co právě prožívám a cítím v daný okamžik. Ne všechno je totiž potřeba ventilovat a sdílet se světem. :)
     S přibývajícím věkem a starostmi se toho udává tolik, že čím dál tím víc odkládám péči o sebe sama. Nedělám věci, co bych ve skutečnosti chtěla dělat a viním se za spoustu věcí. Nekupuju si to, co bych si skutečně přála a vůbec si odpírám, dělat se šťastnou, poznávat nové věci a zkoušet nepoznané.
     Bylo mi osmnáct. Překročila jsem pomyslnou čáru dospělosti. Brala jsem to od začátku co nejvíc realisticky. Už jen proto, že většině mých přátel bylo osmnáct dříve než mě, věděla jsem, s jakými očekáváními do jejich velkého, dospělého roku vstupovali, a jak s odstupem času zjistili, že se vlastně nic tak velkého neudálo. U mě to bylo jinak. Už jen proto, že teď píšu, se snažím dělat něco se svým životem, protože se cítím svobodně a vím, že všechno je jen moje volba a jsem plně zodpovědná za sebe, svůj život a své štěstí. Znáte ten pocit, kdy se chcete někam pohnout, ale nevíte, kdy a kde udělat ten první krok? Pokud Vám můžu radit, udělejte ho hned. Vykročte kamkoli, kde to neznáte. Hněte se z místa. Už jen to Vám ukáže nové možnosti. 
    Ano, mnohdy je to těžké. Pokud se podívám na sebe, jsem tvrdohlavá, zarputile lpím na minulosti a mám tendence zůstávat v zajetých kolejích. Čím dál tím víc se mi z nich ale daří „vyjíždět“ a otevírají se mi tak úžasné možnosti. Pokaždé, když si myslím, že něco nezvládnu, mě něco nutí vytrvat a vždy, když vytrvám v tom, co OPRAVDU chci (ne, to co si myslím, že bych chtít měla nebo jsem chtěla kdysi v minulosti), se mi to mnohonásobně vrátí. Proč tak často zapomínáme na to, jak úžasné bytosti jsme? Proč zapomínáme na to, že veškeré ovoce Vesmíru je tu pro nás a my si můžeme kdykoli mít? Proč se trýzníme vinou a vracíme se do bolestivé minulosti místo toho, abychom šli dopředu, abychom si ŠLI ZA SVÝMI SNY? Vždyť my Jsme. Jsme tady. Nestyďte se za to, co chcete, kým jste a za to, jaké jste udělali chyby. 
    Když jsme u toho uvědomování si sebe sama - jsem perfekcionista, trápí mě, když je něco v nepořádku a není to tak, jak bych si představovala. Zvykla jsem si to přecházet a vháním si tak dobrovolně do života neklid. Opomínám na své dobré vlastnosti, podvědomě se odtahuju od svých snů a říkám si, že to neodkážu, že TOHLE rozhodně nemůže vyjít. Často ale přicházejí dny jako tenhle a já vidím to velké zářivé světlo na konci tunelu, které září jen pro mě. :)
    NESTYĎTE se za své myšlenky. Máte světu co sdělit. Pokud jste se po přečtení těch pár řádků dostali na moji vlnu, prošli jste si nebo si procházíte, to co já, a nevíte, jak udělat první krok, začněte třeba jednoduše. Co si jednou místo brouzdání po facebooku a nicnedělání prostě sednout, zapálit si svíčku, pustit si vaši oblíbenou hudbu, zklidnit svoje myšlenky? Na chvíli si sednout a uvědomit si sám sebe. Pak vzít třeba pastelky, tempery, jakékoli barvy máte rádi a vybarvit svůj obraz světa, to, jak se cítíte? Až půjdete po ulici a bude se Vám chtít běžet...Běžte! Chcete zpívat? Zpívejte! Dělejte to, po čem vaše srdce touží. Nelpěte na zbytečnostech a neokrádejte se o svůj čas. Nelpěte na minulosti a zažitých plánech, na snech, po kterých jste toužili, ale víte, že ten čas minul a jste někde jinde. Žijte teď a tady a konejte to, co Vás dělá šťastné.
    Do nedávna jsem si taky vždycky vyčítala každou větší částku, kterou jsem za sebe utratila – ať už to byla nějaká sladkost, boty nebo oblečení. Pak tu byla zase ale Marťa, která mi řekla, ať okamžitě přestanu. Peníze jsou tu jen proto, abychom je mohli vyměnit za radost, a není třeba litovat žádné takové „ztracené“ koruny, která nás díky tomu tou radostí naplnila. :)

A protože mám tendence na to, co jsem právě napsala zapomínat, a pokud jste na tom podobně jako já, mám tu pár afirmací, kterých není nikdy dost amohly by Vám udělat radost.

Mějte se rádi a milujte každou vteřinu s Vámi samotnými. Pamatujte si, že můžete dokázat a mít cokoli na tomto světe.  Život je tu pro vás.

(Za fotku děkuju Lucce Petirové :)